Poznámky k Ukrajině

Máme tady zase událost, ke které se vyjadřuje spousta lidí. Nemá smysl opakovat klišé, ale podívejme se na souvislosti, o kterých se podle mě mluví příliš málo.

1) Kontext války

Zasaďme si válku do kontextu všech válek ve světě, násilí, nejen na lidech, a dalších špatných událostí. Zajímejme se nejen o to, co je zrovna cool a v médiích, ale i o to, co nám samým přijde důležité. Počet zpráv nemusí být dobrým indikátorem důležitosti události. Možná, že tahle válka má story, má v roli agresora neoblíbené Rusko a je poměrně blízko k nám, ale jsou i další nepokoje, akty násilí a bezpráví, které jsou často myslím neprávem ignorované.

2) Kdo má pravdu? 

Jedno říká ruský prezident, další zase ukrajinský, možná že v neutrální Číně se říkají zase úplně jiné věci. Podle Ruska padlo 500 vlastních vojáků, podle Ukrajiny jich bylo 9000. Podle Ruska jde vše podle plánu, podle dalších Rusko už prakticky prohrálo. Čemu máme věřit? Jistě moji čtenáři nejsou tak hloupí, aby si mysleli, že pravdu má vždy zpravodajství vlastní země. To by těch pravd byly dvě stovky. Nezapomínejme proto brát místní zpravodajství s rezervou. Bohužel i my jsme oběťmi, oběťmi informační války. Není lehké o situaci na Ukrajině mít přehled (a kvůli informační válce je to pro běžného člověka nejspíš nemožné). Jako by nestačila tato informační válka, jsme oběťmi také ideologie médií. I česká média (např. Seznam Zprávy) přiznávají, že v této situaci nejsou objektivní. Můžeme jim tedy věřit? Jistě do svých zpráv promítají vlastní ideologie. Možná mají tendenci psát o Rusech jen to špatné a o Ukrajincích jen to dobré? Možná do zpráv promítají vlastní přání? Možná se zprávami snaží sami ovlivnit události? Sledujme důvěryhodné zdroje a vězme, že ani ty nemusí mít pravdu a že v jiných státech se říká zase něco jiného. V této situaci možná není nejlepší nechat si říkat, kdo je hodný a kdo zlý atd, ať už je to podle Vašich zdrojů kdokoliv. Zároveň musím ale varovat před přílišným relativismem, neboť i ten hraje některým do karet. Nenechme se odradit tím, že se liší podrobnosti o válce či politický výklad. Nebrání to tomu, abychom pomáhali trpícím lidem, tak jako se humanitární organizace nestarají o to, kdo je hodný a kdo zlý, ale prostě pomáhají zraněným.

3) Podpora Ukrajiny ≠ nenávist k Rusku

Denně čteme o aktech nenávisti, diskriminace atd. Učitel odmítá učit ruské studenty, ruská zmrzlina je teď ukrajinská, ruským uživatelům se blokují webové stránky, Jaromír Nohavica má zrušené koncerty, protože od Putina převzal nějakou cenu, ruské děti ve školách jsou šikanované...
Už dost prosím. Jako by nestačily ty sankce, co dopadají na běžné lidi. Sami přidáváme další! Myslím, že v Česku převládá názor, že Rusko je špatné. Chválíme se, jak jsme se sjednotili v podpoře Ukrajiny. Bohužel se do společnosti taky vkrádá nenávist a diskriminace. Nechci, aby se toto dál šířilo. Víme z historie, kam kolektivní odsuzování nějakého národa může vést. Naopak si myslím, že i v těžkých časech je dobré držet pohromadě. Nezkoumat, co souvisí s Ruskem, aby se to přejmenovalo či zakázalo, nezkoumat, co kdo kdysi řekl, nerozdělovat se.

4) Nenávidění Ukrajinci?

Našel jsem výzkum z roku 2009, který říká, že postoj k Ukrajině a Ukrajincům byl v Česku stejný jako postoj k Rusku a Rusům (dost negativní). V roce 2018 byl postoj k Ukrajincům ještě horší než k Rusům. A najednou uprchlíci vítejte, všichni pomáhají atd. Zároveň známe obecný postoj Čechů k uprchlíkům od roku cca 2014. Proč tedy teď uprchlíky a ještě z nenáviděné země máme tak rádi?

Zde uvádím pár faktorů, které mě k tomuto napadají. Možná přijdete na další. 

1) Jde o uprchlíky z blízké země, z války, o které se mluví, ve které je agresor další neoblíbená země. Válka má navíc v Česku jasný narativ: zlí Rusové, hodní Ukrajinci. Je všem dobře známý jejich status oběti. Příběh je tedy na jejich straně. Snad je to podobné, jako když se někdo stane obětí smrti, je více sympatický než za svého života. Škoda, že je k získání sympatií třeba smrt či válka.

2) Jde převážně o ženy, děti, seniory. Srovnejte s předchozí uprchlickou vlnou, kdy velkým argumentem některých bylo, že muži mají bojovat a ne sem chodit.

3) Už máme zkušenost z Ukrajinci, jde o početnou českou menšinu. I když je nemusíme mít rádi, jsou nám blízcí, jsou pro nás známí.

4) Mají podobnou kulturu. Žádné představy o teoristech, znásilňování „našich“ žen, islamizaci Česka atd. Možná je nemáme rádi, ale třeba je nevnímáme jako tak nebezpečné jako ostatní uprchlíky.

5) Jsou z blízkosti. Máme proto možná pocit, že je pomoc na nás, stejně jako někteří na pocit, že uprchlíkům z blízkého východu mají pomáhat výhradně blízkovýchodní země.

6) Strach jít proti většině/ovlivnění většinou. I když předchozí faktory nemusely stačit k tak masivní podpoře uprchlíků, mohly stačit k přesvědčení dalších lidí, aby uprchlíky neodsuzovali, měli je rádi nebo alespoň mlčeli.

7) Možná je nemáme všichni rádi, ale jen hlasitá menšina. Když se na fb dívám na komentáře u příspěvků cílících na jednodušší lidi, říkají, že je podpora Ukrajiny přehnaná atd (ale není tam ani ta nenávist z roku 2015).


Nakonec vidíme, že nenávist k uprchlíkům nemusí být tak trvalá, jak se zdá. To budiž pozitivním závěrem tohoto článku.