Čím nahradit demokracii?

Jsou v podstatě dva způsoby, jakými lze zlepšit formu vládnutí v Česku. Buď naši demokracii vylepšit, nebo ji nahradit. Po tom, co jsem v jednom článku napsal pár nápadů, které by mohly vylepšit demokracii, se zaměříme na její náhradu. 

Proč demokracii nahrazovat? 

V Česku je pro nás demokracie takovým náboženstvím. Považujeme ji za něco naprosto skvělého a nedemokratické státy jsou pro nás možná i synonymem špatných států. Zvykli jsme si kritizovat konkrétní politiky (i když je existence špatných politiků v demokracii samozřejmá), případně jsme si zvykli na to, že stát prostě musí být špatný, místo abychom usilovali o náhradu demokratického režimu. Není divu. Po nadvládě Ruska, Německa či Rakouska jsme konečně samostatným státem, v němž si  vládnou sami občané, v němž si vládneme my. Po těch všech historických událostech to zní jako sen, jako vítězství milionů našich předků... Většinou se shodneme, že demokracie má své problémy, ale stejně jsme rádi, že ji máme, a snažíme se zachovat ji co nejdéle. Ale uprostřed těch demonstrací za demokracii nezapomínejme: demokracie není konečná zastávka a není žádoucí ji udržovat co nejdéle. Netvrdíme, že demokracie není hodná ochrany. Je. Ale pouze do doby, než bude možné praktikovat lepší formu vlády. Zároveň budiž naší snahou, aby tato doba přišla co nejdříve.

Možná bychom se měli na demokracii přestat dívat jako na dokonalou formu vlády. Primární důvod k vytvoření demokracie pravděpodobně nebyla dokonalost, spravedlnost ani efektivita, ale pojistka před nějakým hodně špatným vládcem. Případy krutovládců známe i z nedávné historie a je jasné, že se jim chceme vyhnout. Bohužel demokracie nás chrání i před těmi hodně dobrými, které rozhodující většina není schopná identifikovat a vybrat nebo jejich dobrý vliv snižují ostatní horší politici. Vedení státu v demokracii je takové průměrné. Možnost, která vznikla z nedostatku lepších možností. Taková zlatá střední cesta, na které bychom neměli zůstávat moc dlouho. Jenom do doby, než dojdeme k rozcestí. 

Zřejmě neexistuje teoretický důvod, proč by lepší cesta neměla existovat. Lepší výběr vládce, lepší možnosti odvolání špatného vládce, lepší zjišťování skutečných potřeb obyvatel, efektivnější způsoby rozhodování a tak dále jsou všechno možnosti, jak takové cesty dosáhnout. Už jen zajištění svobody opustit špatně vedený stát by podstatně zvýšilo lákavost totality. Z nepřeberného množství možností změny formy vlády by jich stačilo realizovat několik. Takové možnosti budou časem vynalezeny. 

I když bude v mnoha ohledech více demokratická než dnes (a tedy nesrovnatelná s příklady samovlády z minulosti), jako ideální vláda se nakonec ukáže autokracie. 

Napřed se zamysleme nad tím, jak se vlastně liší náhrada demokracie od demokracie. Rozdíl může být překvapivě malý. Pokud budeme mluvit o totalitě či jiných autokratických/nedemokratických režimech, nepředstavujme si příklad takových režimů z minulosti. Ty se dají od demokracie odlišit jejich nekvalitní vládou. Odpovědný despotický vládce bude stejně jako demokratická vláda vládnout podle přání občanů (dokonce i když lidé nebudou mít žádná práva, pořád to automaticky neznamená, že se nemůžou mít dobře). Rozdíl bude ve způsobu zjišťování těchto přání. Kvalitní vláda nad nějakou společností bude zřejmě vycházet z potřeb té společnosti a bude vládnout tak, že s ní občané budou spokojení. To je něco, co budou mít demokracie i její nástupce společné. Naše lepší vláda se často dá považovat ze dokonalejší demokracii (tolik odlišnou od té staré, že ji za demokracii už nebudeme považovat). Rozdíl mezi těmi dvěma formami vlády bude tedy v mezičlánku mezi potřebami lidí a zpětným dopadem na lidi.

Ideální vláda bude splňovat tyto body: 

• Zjistí, co člověk potřebuje a jak moc to potřebuje.
• Porovná, co potřebují různí lidé a zjistí, co chce celá společnost.
• Rozhodne, jak tyto potřeby co nejlépe uspokojit.
• Implementuje toto rozhodnutí ve fyzickém světě. 

To všechno bude neustále opakovat a plnit tyto úkoly stále lépe. Všimněme si, že do tohoto schématu se dají zařadit události různě dlouhých období: od rozhodnutí v případě zloděje v obchodě po investiční strategii státu pro další roky. 
Nyní se můžeme k těmto bodům vyjádřit jednotlivě. 

Zjistí, co člověk potřebuje a jak moc to potřebuje.

Zjišťování potřeb lidí je něco, co dnešní politici řešit nemusí, neboť vůle lidu se projevuje ve volbách a tam volí voliči, nikoliv politici. Potřeby lidí se dále považují za jisté, samozřejmé. V jistém smyslu to funguje opačně, než si zde budeme popisovat: politické strany mají své názory o tom, co je správné, a lidé si jejich vize volí. To by neplatilo bez přímého zapojení voličů v novém systému. Pokud by volby neexistovaly, tento první bod by tedy vládě přibyl. To by však zároveň byla šance řešit jej efektivněji než dnes. Zjistit přání voličů a podle toho přizpůsobit činnost vlády by mohlo být výhodnější. Ukážeme si, že už na začátku demokratického procesu se objevují první slabiny. Co vlastně lidé potřebují? Sami to ani nevědí. 

Ve skutečnosti rozhodnutí, jakými se politici zabývají, mají na kvalitu našich životů malý vliv. Není proto divu, že si volič sám není jistý a nechává si radit politickými kampaněmi. Postavit nový obchvat města, nebo radši zastavit nelegální migraci? Privatizovat vodárnu, nebo novelizovat zákon o veřejných zakázkách? Sami si odpovězte na otázku, jak moc tyto věci potřebujete či o kolik procent by jejich realizace zlepšila Váš život, a to nejlépe vzhledem k nákladům na tuto realizaci. Tyto otázky volič nedokáže zodpovědět. Přesto se čeká, že o nich bude rozhodovat. Proto se lidé rozhodují výrazně nepřesně, nechávají si radit svými oblíbenými politiky, nemohou se rozhodnout koho volit nebo k volbám ani nejdou. Upřímně řečeno, uvedené otázky mají na kvalitu našeho života vskutku zanedbatelný vliv. Řešení významnějších otázek týkajících se pocitu štěstí, kvality počasí nebo laskavosti mezi občany však není v silách současné vlády. Proto si nyní tyto potřeby ani neuvědomujeme a nečekáme od vlády, že bude rozhodovat o tom, jak budeme šťastní. To se však může s kvalitnější vládou změnit. Tedy v případě, že si bude těchto našich potřeb vědoma (i když my nejsme). Silně inteligentní vláda rozpozná naše největší potřeby. 

Rozeznávání potřeb třetí osobou (či strojem) by mělo další výhodu. Totiž že takto zjištěné potřeby by byly skutečně naše. Volby dnes fungují tak, že politické strany pokaždé přijdou s tzv. tématem, na které navrhují řešení. Bez ohledu na důležitost tohoto tématu před volbami se při volbách podle něj rozhoduje, kdo nám bude vládnout. Častým tématem v posledních letech byla imigrace. I když má člověk v životě množství důležitých potřeb, některé si ani neuvědomuje a nenapadne ho jejich uspokojení požadovat po vládě. Problematika imigrujících uprchlíků byla však politicky velmi důležitým tématem. A to i přes to, že většina z nás žádného nepotkala. Přišlo jich sem několik a nebýt médií o nich ani nevíme. Byla v nás však některými politiky vytvořena potřeba státu bez uprchlíků. Tak pracují politici. Když nedokážou vyřešit naše skutečné problémy, zviditelní problémy, které vyřešit dokážou, a ty pak vypadají jako důležité a jejich vyřešení jako naše potřeba. A co další velká témata, která v nás vytvářejí (ne)sympatie ke konkrétním stranám a politikům a podle nichž volíme? Nenávist k Babišovi, (ne)členství v Evropské unii, opravy dálnic, potravinová soběstačnost Česka, opatření proti suchu... Opravdu vycházejí z našich potřeb a povedou k tak velkému zlepšení našeho života, jak usilovně za ně bojujeme, nebo nás jejich důležitost naučily politici a média? Vážně jsou hádky, úvahy a diskuze o těchto tématech tou nejlepší činností, jak si zlepšit život? Lidé si svých potřeb zkrátka nejsou vědomi, a tak v nich politici vytváří potřeby, které se hodí jim. Tyto potřeby voliči mohou považovat i za původně své a ovlivnění si nejsou vědomi. Následně tak člověk, místo aby volil politiky podle svých potřeb, (nevědomky) volí politiky podle potřeb politiků. Taková volba samozřejmě nemá velkého smyslu. Lepší pozorování jeho potřeb by mohlo pomoci. 

Když dáme dohromady tyto dva problémy potřeb (preference nesprávných a cizích potřeb), zjistíme, že místo toho, aby volič hlasoval pro uspokojení své důležité potřeby, hlasuje raději pro uspokojení potřeby cizí a nedůležité. Místo aby voliči požadovali delší a spokojenější život, podle možností současné vlády a nabídky politiků hlasují pro inkluzi ve školství. 

Všechny potřeby si nejsou rovné. Je mezi nimi určitá hierarchie. Zatímco ty fyziologické, jako například dýchání, jsou zřejmě nejvíce důležité, ty převzaté od politiků, jako oprava dálnice, budou zase málo důležité. A i když je dobré si jejich důležitost uvědomit a rozhodovat se podle ní, lidé v tom nejsou příliš dobří. Nevědí ani co potřebují, tak jak můžou srovnávat důležitost těch potřeb? Jsou snad potřeby důležité podle toho, jak často se o nich píše v novinách? Nebo jak hlasitě se o nich hádají politici v televizi? Vidíme, že současné rozhodování voličů o hierarchii potřeb je jen velice omezené. Přitom bez přiřazené hierarchie nemá informace o potřebě žádnou váhu, tak jako se nedá náhodně vybrat mezi dýcháním a opravenou dálnicí. Představme si ale velice pokročilou vládu, jež kromě našich potřeb zná i jejich váhu a dokáže se podle toho rozhodovat. 

Porovná, co potřebují různí lidé a zjistí, co chce celá společnost.

Všichni máme potřebu chodit po čistém chodníku, ale je to slabá potřeba. Přednost před ní dostane potřeba sociálně vyloučených občanů na začlenění do společnosti (i když v demokracii by zvítězilo čištění chodníků a se správnou propagací by se z nich mohlo stát i hlavní téma voleb). 

Konečná hierarchie potřeb by se dala hrubě vypočítat jako pořadí součtů součinů individuálních potřeb a individuálních vah těchto potřeb. Tyto společné potřeby se dále dají upravit o stupeň realizace na jednu korunu a podobně. S přesnými daty a možnostmi jejich zpracování může mít vláda daleko lepší představu o skutečných potřebách společnosti. S dokonalým přehledem o lidských potřebách samozřejmě bude vhled více (až nepředstavitelně) komplexní. Například když se lidé shodnou, že záleží i na potřebách zvířat, začnou se sledovat potřeby každého zvířete, vážit, sumarizovat a řadit do žebříčku lidských potřeb (žádostí na vládu). Lidé se mohou i dohodnout, že názory některých lidí jsou důležitější než názory jiných. Tito důležitější lidé si pak mohou přát prioritní zdravotní péči pro vládu než pro běžné občany. 
Mohou se vyskytnout i podmíněné potřeby. Když si soused pořídí agresivního hlídacího psa, budu potřebovat levnější zdravotní péči. Když ale začne podnikat v oblasti experimentální výroby ohňostrojů, dám přednost blízkosti hasičské stanice. Rozhodnutí souseda zase bude záležet na mém rozhodnutí dát se na zločinnou dráhu či na situaci na trhu vývoje ohňostrojů... Některé potřeby (jako vytvořit mír ve světě) mohou být velice důležité (i víc než člověk sám), přesto přijdou ke slovu až poté, co člověk naplní jiné potřeby (svoje břicho). A dokonce jsou i potřeby, za něž se jednotlivci nevyplatí bojovat, ale pro společnost jsou důležité. Mají tedy smysl jenom jako celospolečenské potřeby. Například racionální člověk by si přál mít co nejvíce peněz. Přesto je v jeho (nepřímém) zájmu stanovení horní hranice, protože vlastnictví všech peněz světa by mu šťastný život jistě nepřineslo. Čím komplexnější znalosti o světě bude vláda mít, tím detailnější může být její znalost skutečných potřeb ve společnosti. Každý člověk má nespočet potřeb podmíněných nespočtem faktorů. V současnosti by interpretace jejich kolektivní vůle však vypadala nějak takto: zakázat imigraci, postavit dálnice, snížit daně.  Výsledná představa o potřebách celé společnosti by tedy byla přesnější než souhrn potřeb jednotlivců a daleko komplexnější, než jaká je dnes. Pouze se znalostí toho, co lidé skutečně chtějí, může vláda dobře vládnout.

Rozhodne, jak tyto potřeby co nejlépe uspokojit.

Co vlastně znamená dobře vládnout? Poznat potřeby občanů a uspokojit je pomocí statků či služeb. Známe už potřeby jednotlivců, známe i potřeby celé společnosti. Zbývá je uspokojit. I v tomto stupni procesu vlády se dají oproti současnému stavu provést podstatná vylepšení. Možná úplně největší. 

Ukázali jsme si sice neefektivitu zjišťování lidských potřeb ve volbách a jak moc by se dala vylepšit, stále však mají politici celkem jasnou představu o tom, co lidé potřebují. Ne z voleb, ne z průzkumů, ale hlavně díky svému rozumu a ze zkušenosti se sebou a svými blízkými. Vědí, že lidé potřebují dýchat, jíst vyváženou stravu a vídat se s blízkými. Znají důležitost kultury a umění, hodnotu lidského života nebo nutnost chránit zemi před nepřátelskými armádami. Dá se říct, že spoustu z těch důležitých věcí vláda zná. Proti tomu je otázka, jak vysoká má být minimální mzda, maličkost. Neznámé jsou tedy jen detaily, byť jsme si zvykli je za detaily nepovažovat. V tom mají lidští vládci výhodu před vládci umělými. Těm by se možná snadněji určovala minimální mzda. Naopak problém by měli s pochopením hodnoty života. 

Kde dnešní politici selhávají, je rozhodování. Podílí se na tom množství faktorů. Tlak lobbistů, opozice, veřejnosti či médií. Korupce, nepořádnost, nezodpovědné nakládání s veřejným majetkem. Neefektivní přidělování veřejných zakázek. Neschopnost člověka zvážit dlouhodobé dopady několika alternativ, intuitivně pracovat s čísly a pravděpodobnostmi. Nekoncepční vedení státu po jediné volební období. Střet zájmů dobře vládnout a být znovu zvolen. Neschopnost předvídat budoucí vývoj. Neznalost moderních produktů, myšlenek a technologií. Jistě by se našly další příklady. Snad ale tyto postačí k tomu, abychom viděli, že politici jsou velice neefektivní co do rozhodování, byť je to jejich práce.

Ideální vláda se vyhne všem současným omezením efektivního rozhodování, takže se bude rozhodovat lépe. Nebude podléhat tlaku žádných osob. Bude jednat zodpovědně, ekonomicky a snaživě. Veřejné zakázky a všechny další procesy budou pro vládu vykonávat ty nejvhodnější organizace a osoby, případně se o tyto činnosti postará sama vláda. Rozhodování bude přesné, rychlé a racionální. Vláda bude mít motivaci rozhodovat se co nejlépe po dlouhou dobu, bez sledování vedlejších zájmů. Přání občanů bude plnit s pomocí nejmodernějších technologií. Bude předvídat vývoj světa a rozhodovat se i s ohledem na něj. 

Za hlavní úkol rozhodování vlády se dá považovat činnost vlády, která určí, jak co nejvíce uspokojit potřeby občanů tak, aby se to s ohledem na náklady vyplatilo. Vláda srovná různé varianty řešení situací, pozná všechny jejich aspekty a aspekty aspektů, dopady na různé oblasti, efektivitu ne v dnešním, ale budoucím světě, pravděpodobnosti různých nejistých výsledků a tak dále. 

Kromě toho může do vládnutí zapojit i činnosti, které dnes za součást vládnutí nepovažujeme, jako například prvotní výzkum. Na formu vlády je samozřejmě navázána i forma organizace společnosti. Jistě by bylo více efektivní, kdyby se o směnu místo svobodného trhu starala vláda. Zrušeno by mohlo být soukromé vlastnictví, všechny statky by vlastnila vláda a přidělovala na základě svých rozhodnutí (zopakujme, že lidé nemusejí mít žádná práva na cokoliv, pokud se blaho občanů obejde bez nich). Místo mnohaset stránkových zákonů, které pro nikoho nebudou tak úplně spravedlivé, by mohly existovat jen velmi jednoduché zákony a vláda (nebo soudy, to zde nebudeme rozlišovat) vybavená smyslem pro spravedlnost a občany věřícími této schopnosti by mohla v každé situaci připravit výjimky na míru a vše spravedlivě posoudit. Co všechno můžeme do institutu vlády integrovat bude záležet na schopnostech příslušné vlády. Například nebude důvod, proč by vláda se silnými schopnostmi v plánování hospodářství ponechávala rozhodovat trh. Je ale jisté, že s větší integrací systémů do větších celků roste jejich efektivita. Pro uspokojování potřeb lidí by mohly mít velký význam moderní technologie a myšlenky. V těch by se vláda mohla lépe orientovat. Všechny dnešní problémy by se daly lépe řešit i s využitím současných technologií. Bohužel k nim vláda nemá přístup (mohou být příliš drahé, utajené v soukromých podnicích nebo prostě vláda neví, kde hledat). Orientace v posledním technologickém vývoji (či aktivní technologický vývoj) dá vládě možnost více naplňovat potřeby občanů pomocí kvalitnějších statků a služeb. 

Šířeji definované rozhodování může zahrnovat i předefinování potřeb lidí: co když potřebujeme něco jiného, než si myslíme? Vláda může také naše potřeby definovat více obecně: co když vůbec nepotřebujeme opravit D1 a postavit nové vlakové dráhy, ale potřebujeme jen rychleji se přepravovat? 

Efektivní rozhodování může vypadat úplně jinak, než rozhodování dnešní. Lze si představit, že efektivní vláda nebude potřebovat státní rozpočet. Nemusí využívat ministry, ministerstva, úředníky. Nemusí být potřeba policie, pokud bude každý nejmenší přestupek ve zlomku vteřiny řešit centrální automatický systém s využitím všech kamer, senzorů atd. V širším pojetí vlády nemusí existovat ani poslanci, prezident a tak dále. Dá se říct, že čím více se podaří dnešní stav nahradit něčím více (efektivně) centralizovaným, tím lepší bude nový stav. 

Implementuje toto rozhodnutí ve fyzickém světě. 

Po tom, co vláda učiní rozhodnutí, jej musí zavést do praxe, aby jím byla naše země skutečně ovlivněna. Dnes náš stát za tímto účelem zaměstnává desetitisíce úředníků, policistů, vojáků, hasičů, soudců a tak dále. Většina lidí, co nás rozhodnutím státu ovlivňuje, není zaměstnána státem, ale jako motivace jim stačí zákon a hrozba soudu. I pro současné vládní zaměstnance je typická neefektivita. Ještě větší ale nejspíš bude k vidění v soukromém sektoru. Pravidla trhu se těžko dodržují spolu s pravidly státu. Podnikatelé a zaměstnanci se snaží pravidla obcházet a jde jim hlavně o to, aby se na to nepřišlo. Tady vidíme, že většina lidí dnes dodržuje pravidla od státu jen volně. To ukazuje nutnost správné implementace pravidel. K čemu by byla atomově přesná rozhodnutí vlády, když se nikdo nedodržuje, pokud mu zrovna přes rameno nekouká policista? Je zřejmé, že za předpokladu efektivních rozhodnutí vlády A podařené implementace ve velké části společnosti může výrazně zvýšit efektivitu vedení státu. 

Jak jsme již zmínili v předchozím oddílu, jenž s tímto souvisí a nebudeme se zde příliš opakovat, centralizace co největší části tržních procesů pod kontrolu vlády by zvýšila efektivitu vlády. Jedním z důvodů by byla větší míra dodržování vládních rozhodnutí v tržním prostředí.

Druhý příklad neefektivity je ta ve státním sektoru. Její řešení bude o to důležitější, o co bude státní sektor větší. Dnešní úředníci jsou pomalí, zkorumpovaní, chybující a neefektivně komunikující. Všechny tyto neduhy lidských úředníků by mohl vyřešit správný počítačový systém. S jinými složkami státu by to bylo obtížnější. Míra personální náročnosti ale stejně bude klesat. Již dnes je díky moderním technologiím potřeba například o dost méně vojáků než dřív. 

Dalším řešením, jak vymahatelnost rozhodnutí vedení státu zajistit, bude posílení soudů a policie. To by bylo ještě důležitější, pokud by zůstalo zachované tržní prostředí nebo by lidé prostě sami od sebe neměli motivaci pravidla dodržovat, tak jako je nedodržují dnes. Pomoci by mohlo zavedení kamerových systémů a dalších senzorů s co největší mírou automatického zpracování dat. Při dostatečné spolehlivosti by bylo možné člověka na základě takto získaných důkazů rovnou odsoudit. 

Řekli jsme si, že běžné činnosti, o které se dnes postará trh, by mohla vykonávat vláda. Argumentovali jsme tím, že by to bylo efektivnější řešení. Čím rozsáhlejší by byl (efektivně pracující!) státní sektor, tím by byl stát efektivnější. Tato efektivita by se projevovala lepším tokem informací, jednotnou strategií všech článků dodavatelských řetězců a veřejnosti nebo, jak jsme si teď ukázali, větší mírou dodržování zákonů. Jak by se stát měl postarat o záležitosti, o něž se dnes nestará? Mohlo by se zdát, že v této situaci by měla výhodu lidská vláda. Je pravda, že lidé jsou zvyklí řešit některé úkony, jako je úprava cen jahod nebo péče o seniory. Na druhou stranu je lidský faktor překážkou k efektivitě. Efektivitu z propojení množství činností a jejich začlenění pod přímý vliv vlády by mohla zmenšit rozsáhlá byrokratická infrastruktura. 

Konkrétně při začlenění tržních záležitostí je možné, že by ve vládě vyrostl samostatný trh (přinejmenším korupční), z něhož by se vyvinula nová centralizace. Naopak pro digitální stát by fyzická manipulace nebyla problémem. Využíval by všechny výhody centralizace, ale na rozdíl od lidí by byl ušetřený přebytečné byrokracie, korupce a druhotného trhu. Ovládnout aktuální automatické továrny či postavit nové by nebylo problémem. Ani AI-úplný problém, kterým může být postavení samostatně replikovatelných nanorobotů, by nemusel být překážkou. Uměle inteligentní vláda bude s největší pravděpodobností AI-úplným systémem, proto se dá očekávat, že zvládne řešit i fyzické úkony lépe než my. (To by pro slabě inteligentní vládu neplatilo: pro slabou umělou inteligenci na rozdíl od silné AI platí tzv. Moravcův paradox: co je obtížné pro lidi, je těžké pro počítače a naopak.) 

Nakonec bude celý svět a případně vesmír přetvořen na jednu velkou továrnu na uspokojování našich potřeb, tzv. komputronium. Další možností je neměnit svět a implementovat rozhodnutí vlády na úrovni jednotlivců. Člověk může ležet na lůžku/v roztoku (či naše mozky být ponořené v roztoku) a vláda do něj bude přivádět a z něj odvádět látky. Vládní opatření se tak budou projevovat chemikáliemi či elektrickými impulzy dopravovanými do mozku, do krve, do našich otvorů (nebo jinak). Pravděpodobnější ale bude (v případě AI-úplné vlády) scénář, při kterém budou občané uložení v počítači a vláda se o ně bude starat čistě digitálně, opět chemickými či elektrickými (nebo jinými) signály dopravovanými přímo k našim umělým neuronům od systému virtuální reality. Ta bude simulovat všechny naše tělesné vjemy a zajišťovat kontakt se světem. Takový scénář by byl zřejmě nejvíce efektivní, jelikož by umožnil největšímu počtu lidí (nelimitovanému fyzickým místem, lidé budou úsporně uloženi v počítačích) prožívat co největší potěšení (nelimitované fyzickými možnostmi vesmíru, tzv. orgasmium). 

Takové jsou tedy vlastnosti vlády, jež by měla mít, aby se dala nazývat efektivní. Až do dosažení nějakého dokonalého stavu by se vláda v těchto všech vlastnostech měla zlepšovat. To se dá učinit například zvyšováním jejich frekvence (zjišťování potřeb jednou ročně/každou setinu vteřiny), kvalitou vykonání či jistotou, že byl úkol vykonán. Tyto metriky by měly být zlepšovány v optimálním poměru. 

Uvedli jsme si faktory, které musí splňovat vláda, aby se dala považovat za efektivní. Relativně vzato můžeme za efektivní považovat takovou formu vlády, jež tyto faktory splňuje lépe než naše současná forma vlády. Pokračujme možnostmi alternativních forem vlády a příslušných stupňů naplnění těchto faktorů. 

Jak jsme zmínili již na začátku, stěží lze pochybovat o tom, že autokracie bude lepší než demokracie a že vláda efektivně integrující více činností pod sebe bude vhodnější než skupinka ministrů vydávající rozkazy úředníkům, podnikům a občanům s odlišnými zájmy. 

Pokud se tato tvrzení u čtenáře setkávají s nedůvěrou, může to být způsobeno historickými zkušenostmi. Málokterá totalita byla lepší než je naše demokracie a málokterý stát eliminující tržní sektor bývá efektivní. Zopakujme pro jistotu, že zde myslíme takovou efektivní integraci činností pod vládu, jež bude využívat vyspělých schopností lepší vlády. Ani v případě totality nepůjde o takovou totalitu, jaké známe z minulosti. Pokud by totalita v Česku měla vypadat jako většina příkladů totality z minulosti, bude nejspíš lepší zůstat u demokracie. Míra moci vlády bude záviset na míře zajištění práv občanů (jakýmkoliv způsobem). Moc nikdy nebude smět být tak velká, aby mohla práva lidí omezit či způsobit, že se zde lidem bude špatně žít (v případě neexistence práv, ale v případě lidské vlády bude snad dobré některá práva ponechat). Pokud bude zajištěno, že vláda nebude zneužívat svoji moc k útlaku občanů (ať už výběrem zodpovědného vládce či omezením jeho pravomocí), vláda nebude mít dost velkou moc k omezení některých práv nebo snad budou svobodu lidí udržovat okolní státy, bude tato forma optimální. Zejména dobrá pojistka by byla možnost zemi opustit, pokud v ní člověk nebude chtít dále žít. Toto opuštění snadné a legální opuštění by mělo být věcí dobrovolnosti každého občana. Stejně by se však vláda měla snažit (nepřímými prostředky) udržet občany ve státě, protože v efektivní společnosti díky předpokládaným značným výnosům z rozsahu bude žádoucí velký počet obyvatel. Kromě toho bude počet obyvatel zvyšovat i vůle občanů, protože každý by chtěl žít v této skvělé zemi.

 

Formy autokracie budoucnosti

Nyní si rozebereme některé možnosti, které by mohly nahradit dnešní demokracii:

• Možnosti počítající s náhodným výběrem
• Možnosti zahrnující umělou inteligenci
• Možnosti zahrnující nové formy spolupráce 

Možnosti počítající s náhodným výběrem

Podle některých názorů jsou pro vládnutí nejlepší ti, kteří o žádnou moc nestojí. Ať je to pravda nebo ne, náhodný výběr by odstranil některé neduhy demokracie jako jsou nákladné kampaně, upřednostňování schopnosti vypadat dobře před schopnostmi politickými (schopností být dobrý) nebo iluzi demokracie (lidé si myslí, že na jejich hlasu záleží, přesto ale na základě hesel na plakátu a rozdávání propisek mají pramalou šanci zvolit správně). Kdyby se rezignovalo na vůli lidu, nebyly by ani důležité volby co několik let a jeden vybraný panovník by se mohl své práci věnovat pořádně a dlouhodobě, bez vědomí, že za čtyři roky už bude jeho práci vykonávat někdo jiný a bez konfliktního zájmu být znovu zvolen. 

Náhodně by se mohlo volit z několika skupin (o tom za okamžik). Důležité by bylo, za účelem opravdu náhodné volby, že by zvolený měl povinnost do úřadu nastoupit, snad na pár definovaných výjimek. A konečně by podmínkou byla možnost odvolání vládce v případě vybrání někoho špatného. Například by se mohlo stanovit, že pro odchod vládce bude nutných 80 % hlasů (bylo by třeba zajistil, aby si takový vládce „nekoupil“ akorát velkou menšinu). Volby by navíc bylo možné konat jen jednou za čas. Dále by mohl být panovník soudem odvolán při porušení určitých pravidel. 

Skupiny, z nichž by byli lidé náhodně vybíráni, by měly být takové, jejichž členové se podobají dobrým panovníkům. Úplně náhodná volba by nemusela být nejlepší volbou. Úzce specializovaná by zase byla kontroverzní. Lidé by mohli být vybíráni podle místa narození (první novorozenec v určité vesnici) nebo podle rodu. To je v podstatě monarchie, kterou známe z historie. Zde by tedy byla vylepšená o některé aspekty. Tento způsob by byl zvlášť výhodný, pokud by existovaly rody plné schopných lidí, takže by bylo jasné, co od nich v horizontu stovek let čekat, snad i více než jak jasné je, co udělají naši politici po volbách. Určitou otázkou k zamyšlení je, kdy by měl být vládce vybrán: hned po narození, nebo před nástupem do služby? Rozhodnout by měly snad změny, které se v jeho životě od tohoto výběru k nástupu do služby stanou. Budou pozitivní, nebo negativní? Podlehne svodům korupce, nebo se na vládu dobře připraví? A jak se v dětství vyrovná s faktem, že je vyvolený? Další možnost je určit charakteristiky lidí, ze kterých se náhodně vybere. Mají to být důležití manažeři? Šedovlasí ekonomové? Nebo snad neambiciózní, ale inteligentní důchodci? Vidíme, že náhodný výběr skýtá mnoho možností. 

Pojďme si výhody a nevýhody náhodného výběru ukázat na charakteristikách činnosti vlády, které jsme si definovali výše: 

• Zjistí, co člověk potřebuje a jak moc to potřebuje.

S tímto prvním bodem by náhodný výběr nepomohl. Naopak známe příklady vládců žijících ve vlastním světě, kteří se o potřeby obyvatel nezajímají. Na druhou stranu by odvolatelnost měla vládce udržovat v bdělosti. Ta je však realitou i dnes (ve formě voleb), takže by se o zlepšení nejednalo. Jiný případ by samozřejmě byl, kdyby se vládci vybírali ze skupiny lidí, kteří mají společná zájem o druhé. 

• Porovná, co potřebují různí lidé a zjistí, co chce celá společnost.

Ani v tomto případě by si náš náhodný vládce pravděpodobně nevedl zrovna oslnivě. Jako člověk by nemohl využít výhod strojového zjišťování potřeb jednotlivců ani celé společnosti. 

• Rozhodne, jak tyto potřeby co nejlépe uspokojit.

V případě člověka schopného mít svoji vizi a naslouchat týmu poradců by mohl náhodný výběr, jako mechanismus výběru jediného vládce, pomoci. Vláda by se totiž zaměřovala na vzdálenější budoucnost, na blaho občanů místo snahy být znovu zvolena nebo opoziční spory. Pokud však z těchto sporů výplývají nějaké nové znalosti, jak správně vládnout, oproti dnešnímu stavu by chyběly. Obecně by se dalo říct, že jeden vládce by uspokojil potřeby mírně lépe než dnešní vláda, zejména díky vhodnějším motivacím. 

• Implementuje toto rozhodnutí ve fyzickém světě. 

Také v tomto případě by mohl být jeden vládce lepší a to opět díky své vhodnější motivaci. Jeho legislativa by byla nejspíše více jednoduchá, srozumitelná a spravedlivá, jak by nepodléhal tlakům lobbistů či dalších politiků. 

Vidíme, že v plnění úkolů vlády, jak jsme si je rozepsali, by jeden vládce byl mírně lepší, ale převážně stejný jako dnešní vláda. Stále by to byl v podstatě člověk, jenž by si nechával radit skupinou expertů. 

Možnosti zahrnující umělou inteligenci

A co kdyby to byla umělá inteligence, kdo by vybral skupinu lidí, z kterých by se pak vládce vybral náhodně? Další možností by bylo, kdyby umělá inteligence přímo vybrala člověka, který by nás měl vést. Takto by se vedení státu vybralo minimálně stejně dobře jako v případě náhodné volby. Byli by to však stále lidé, kdo by nám vládl, takže by platily stejné míry uplatnění zásad ideální vlády. Oba nápady mají dva nedostatky. Zaprvé by se lidé neshodli na tom, jaká kritéria má výběr mít. Pro silnější AI by nemusel být problém vybrat nejchytřejšího člověka, vybrat objektivně nejspravedlivějšího a toto rozhodnutí obhájit už ale ano. Zadruhé by byla škoda využít AI-kompletní systém pouze pro výběr nedokonalého člověka (v případě AI-nekompletního systému by byl takový postup pochopitelný). Byť by se tím lidstvo uchránilo od velkého nebezpečí, perspektivnější možností by bylo nechat umělého vládce vládnout. 

Nick Bostrom ve své knize Superinteligence uvádí tři hlavní způsoby, jak by mohla AI vláda vypadat: 

• věstírna (stroj, co odpovídá na otázky)
• džin (stroj, co plní přání lidí)
• suverén (stroj, co jedná suverénně bez konkrétních přání či otázek lidí podle svého účelu)

Je jasné, že vládce nejvíce připomíná suverén. Věštírna a džin jsou pouze nástroje v rukou určitých lidí. V podstatě by hráli roli dnešních expertů, poradců a podobně. Lidští vládci pod jejich vlivem by získali větší moc uplatňovat svůj dobrý či špatný vliv, ať už v demokracii či autokracii. Dále se budeme zabývat suverénní formou umělého vládce. Ne proto, že by byl nejlepší z možností (ve skutečnosti je od sebe nelze plně odlišit), ale protože právě suverén představuje čistou vládu AI, o níž je zde řeč. Zbylé dvě formy se dají chápat jako rozšíření jiné formy vlády, třeba naší současné demokratické.

Vliv věštírny na současnou vládu

• Zjistí, co člověk potřebuje a jak moc to potřebuje.

Věštírna poradí politikům, co lidé skutečně chtějí. V první řadě jim ale odpoví na jejich otázky. Nezmění nezájem politiků o lidi. A když se politik zeptá, jak vyhrát volby, řekne mu to. Zajímavá by byla situace, kdy by každý politik měl k tomuto stroji přístup. Tak by všichni mohli optimalizovat své chování a možná by neférové výhody politického boje srovnaly. Volby by pak dávaly přesnější informaci o tom, který kandidát je ten správný, a tedy i lidé by lépe dávali najevo svoji vůli. 

• Porovná, co potřebují různí lidé a zjistí, co chce celá společnost.

Opět na otázku politika. Dá se čekat, že více by je zajímalo, jak být zvoleni. To je ukázka toho, jak lidský faktor (motivace) zmenšuje pozitivní vliv umělé inteligence v politice. 

• Rozhodne, jak tyto potřeby co nejlépe uspokojit.

Zde se snad setkávají přání občanů a politiků. Který politik by nechtěl efektivně uspokojit přání občanů? Je to tedy šance pro naši věštírnu předat jim své rady. 

• Implementuje toto rozhodnutí ve fyzickém světě. 

Toto věštírna nedokáže sama od sebe. Může však dát lidským inženýrům podrobný návod, jak to udělat a přesvědčit je, aby tak udělali (inženýři tento úkol nemusejí vykonat). Zde vidíme, že není tak velký rozdíl mezi formami umělé vlády. 

Vliv džina na současnou vládu

• Zjistí, co člověk potřebuje a jak moc to potřebuje.

Obdobně jako věštírna.

• Porovná, co potřebují různí lidé a zjistí, co chce celá společnost.

Obdobně jako věštírna.

• Rozhodne, jak tyto potřeby co nejlépe uspokojit.

Obdobně jako věštírna.

• Implementuje toto rozhodnutí ve fyzickém světě. 

Činnost implementace by džin stoprocentně zvládl. Nezapomeňme však, že by implementoval pouze rozhodnutí schválená lidskou vládou ve formě obdržených rozkazů. Existuje také riziko, že bude svůj úkol implementovat nepředvídaným (zvráceným) způsobem, což je klasické riziko superinteligence. 

Dodejme, že s džinem či věštírnou by přibyly politikům další možnosti. Například věštírna by mohla odpovědět na otázku, jak zesměšnit opozičního politika. Džin by jej mohl rovnou zabít. Ani jeden systém není dobrý, jsou to pouze nástroje v rukou našich špatných politiků. Jejich využití by proto nemuselo dopadnout dobře, byť by se s nimi zvýšila inteligence v politice. Otázkou je, na kterém místě/komu by se inteligence měla zvýšit. 

Suverén

Suverén by teoreticky mohl plně odpovídat našemu popisu ideální vlády. Míra jeho schopností by závisela jenom na síle jeho vlastní inteligence. V žádném bodě by nebyla omezena lidským faktorem. Suverén by samostatně následoval nějaký (doufejme) ušlechtilý cíl typu aby se lidem v jeho státě dobře žilo. Kromě nebezpečí zadání špatného cíle samozřejmě existuje i nebezpečí zvráceného uskutečnění cíle. Suverén si může náš cíl například špatně vyložit (v případě mojí formulace nepochopí stejně jako my, co znamená, aby se dobře žilo) nebo naplnit do příliš velké míry (takže se zbytek vesmíru za našimi hranicemi stane neobyvatelným). To jsou nejspíše dvě hlavní nebezpečí superinteligence (která platí za určitých podmínek i pro džina a věštírnu). Vidíme, že i když můžeme uměle inteligentní vládu a zejména suveréna nazývat ideální vládou, je to zároveň vláda, která s největší pravděpodobností může zapříčinit konec světa. 

Naplnění idejí vládnutí za vlády suveréna

• Zjistí, co člověk potřebuje a jak moc to potřebuje.

Na rozdíl od věštírny či džina by suverén mohl úkoly zpracovávat samostatně už včetně nápadu na provedení úkolu. Nebude tak odkázaný na zadané úkoly či položené otázky. Proto může úkoly zpracovávat celé místo jejich částí zadaných lidmi. Konkrétně potřeby lidí bude moci zjišťovat přesně a průběžně bez invaze do životů lidí. 

• Porovná, co potřebují různí lidé a zjistí, co chce celá společnost.

Díky své strategické inteligenci suverén snadno zjisti, jaké problémy je třeba vyřešit. 

• Rozhodne, jak tyto potřeby co nejlépe uspokojit.

Díky svým znalostem a strategické inteligenci suverén snadno určí, jak tyto problémy vyřešit. 

• Implementuje toto rozhodnutí ve fyzickém světě. 

Stejně jako džin by implementace pro suveréna nebyla problémem, opět by na rozdíl od džina vykonával celou implementaci (se všemi výhodami a nevýhodami, které jsme už zmínili výše)

Jak vidíme, ze všech možností nových forem vlády má uměle inteligentní vláda největší potenciál přiblížit se ideální vládě. Zároveň má však největší potenciál zničit svět či udělat něco podobně špatného. Proto je třeba v tomto případě postupovat nanejvýš obezřetně. 

Možnosti zahrnující nové formy spolupráce 

V případě forem spolupráce by naše nová forma vlády již připomínala demokracii, protože by se na vládě podílela spousta lidí. Zároveň by se od demokracie ale hodně lišila, takže by se vlastně jednalo o nástupce demokracie. 

Nejen pro volby by bylo možné využít technologii blockchainu. Tokenizace občanského hlasu by umožnila garanci stejné moci všech občanů. 

Další formou spolupráce by bylo využití metod kolektivní inteligence. Lidé ve větší skupině, pokud jejich hlasy vyhodnocuje chytrý algoritmus (nejlépe založený na AI) jsou schopní vyřešit mnoho problémů. Otázkou je, jak toto řešení implementovat do procesu vládnutí. 

Obě tyto myšlenky by se daly zkombinovat s myšlenkou přímé demokracie. Ta dnes není prakticky možná. Pokud by se však hlasy lidí inteligentně vyhodnocovaly a byly založené na blockchainu, vznikl by systém vládnutí sice demokratický, ale k nerozeznání od dnešní demokracie. 

Jistou modifikací suveréna by byl následující scénář: lidé budou mít v mozku čip, jenž bude zaznamenávat vůli lidí a odesílat požadavky na server (k suverénovi), který podle nich bude vládnout. Jednalo by se vlastně o suveréna s proměnlivým hlavním cílem. Ten by byl tvořen demokraticky. Možná by takové řešení mohlo předcházet i zvrácenému uskutečnění, protože by příslušně vyspělý čip v mozku přenášel naši vůli přesně a v případě chyby by mohla veřejnost vládnoucí superinteligenci rychle opravit (na myšlence důležitosti komunikace z mozku k AI je založený systém Neuralink). Takto by bylo možné plnit i individuální přání v reálném čase, například přiřadit člověku část světového výpočetního výkonu nebo poslat pomoc člověku v nouzi. 

Uvedli jsme si několik možností forem vlády, které by mohly nahradit tu dnešní demokratickou. Nejsilnější z nich by byla uměle inteligentní vláda, ke které se však vážou i nejvážnější rizika. Zároveň je tato vláda uskutečnitelná nejdříve za dlouhou dobu. Rizika by mohlo zmenšit propojení našich mozků s centrální inteligencí, které je však možná samo o sobě AI-úplným problémem.