Jak zlepšit demokracii?
Tento článek vznikl trochu náhodou, když jsem psal sérii esejí do školy. Jelikož má výsledek kolem dvou tisíc slov, rozhodl jsem se jej dát jako jeden článek i sem na blog.
Začneme úvodem, který je zamyšlením nad současností pojmů pravice a levice a rozdělováním politických stran obecně. Následně si vysvětlíme neefektivitu demokracie a navážeme pár nápady, jak by se hlavní problémy daly napravit.
Pojmy levice a pravice, i když je média ze zvyku často používají, v poslední době do značné míry ztratily smysl. Domnívám se, že dnešní volby už nejsou soubojem společenských tříd či několika základních představ o činnosti státu, jako to mu bylo v počátcích demokracie. Ne, že by společnost nebyla rozdělená. Dělí ji však nové, moderní fenomény.
Dnešní strany se většinou jako pravicové či levicové ani příliš nenazývají (nebo ne často), ani lidé často neví, zda je jejich oblíbená strana levicová, nebo pravicová (zejména modernější strany jako ANO nebo Piráti, které nemají pravolevou tradici ze starých časů). Dokonce si myslím, že ani programy stran velkou roli nehrají (skoro nikdo je nečte a po volbách podle nich politici stejně nejednají).
Soudě podle mé zkušenosti, v posledních rocích lidé rozdělují strany a politiky podle postoje k imigrantům, Islámu, terorismu, Evropské unii či homosexuálům. Všimněte si, že jde oproti ekonomickým otázkám někdy o celkem bezvýznamné postoje, i když pro veřejnost důležité. Také je pro rozdělení důležitý postoj ke státům (Čína, Rusko, USA) nebo k politickým stranám a koaliční partneři (komunisté, SPD, ANO). Lidé i volí/nevolí podle hlavních tváří stran (Babiš, Okamura, Kalousek). Často ale nic než povrchní dělení stran voličům nezbývá. V neposlední řadě je důležitá subjektivní důvěra, že to s námi politik „myslí dobře“ nebo „nejde mu jenom o peníze“. Je to logické, protože důležitější než detaily programu je, zda politik podle programu opravdu bude postupovat. Bohužel důvěra bude vždy subjektivní, a tak rozhoduje vzhled politiků, úsměv na plakátu, hlas politika. Naopak často možná překvapivě nerozhoduje historie pravdivosti výroků dotyčného.
Asi je škoda, že kromě přístupu voličů se změnil i přístup politiků, kterým dělá dobře popularita či vysoké platy, a tak místo jejich politického přesvědčení a obecného dobra (a jejich programů) jim jde především o další zvolení. Proto též sami rezignují na pravolevou orientaci a často místo dlouhodobé orientace říkají hesla, jež osloví co nejvíce lidí.
Politici tedy místo své stálé orientace často preferují hesla, která osloví hodně lidí. Bohužel se tento přístup projevuje rostoucím zadlužením a nekoncepčním vedením státu. Nemůžeme se politikům divit, neboť je od nich rozumné pro zvolení přizpůsobit svoji komunikaci a pro veřejnost je to dobré, pokud budou ti politici jen o trochu lepší než konkurenční politici. Divit se nemůžeme ani voličům. Pokud volí podle hesla na plakátu a ne podle kamaráda, byť bez zvážení ekonomických dopadů, jedná se již o určitý duševní výkon a většího výkonu už jednoduchý volič nemusí být schopný. A kdyby nevládli i hloupí lidé a politici, kteří se je snaží zaujmout, nebyla by to pravá demokracie. A tak důchodci volí ty, kteří slibují vyšší důchody, zaměstnanci ty, kteří slibují nižší daně, učitelé ty, kteří chtějí zvýšit platy učitelů. Tedy v nejspíš menšinovém případě, kdy nevolí podle stálých postojů, o kterých jsme mluvili minule. I když je sledování zájmů své skupiny esencí demokracie, nakonec může vést (a většinou vede) ke zhoršení situace celého státu, třeba prostřednictvím zvýšení státního dluhu či ekonomicky neefektivního rozdělení prostředků. Pokud se většina voličů vysloví pro podporu učitelů, jak je pravděpodobné, že právě podpora této skupiny (a ne třeba podpora pornoherců) povede k největšímu dlouhodobému blahu naší země?
Jednotlivec si zřejmě neuvědomuje potřebu sledovat zájem celku, tedy celé společnosti, byť je i jeho dlouhodobým zájmem. To je problém současné demokracie.
Zaprvé by se dnešní podoba demokracie dala omezit, což sice neřeší problém demokracie, ale omezuje její negativní dopad. Dá se to udělat například přidáním zastupitelských úrovní. Zdá se, že zastupitelská demokracie produkuje chytřejší a rychleji se rozhodující politiky, než jací by byli, kdyby, kdyby se ke každé otázce vyjadřovali všichni voliči. Co tedy třeba zvýšit počet poslanců na tisíc a nechat je po volbách dále zvolit sto nejchytřejších ze svých řad? Možná by se jejich průměrná inteligence opět zvýšila. Zřejmě by se nesměli znát pro vyloučení spolupráce, která by efekt vysokého počtu snížila. V extrémním případě by volební systém vypadal jako pyramida, na jejímž vrcholu by bylo několik (doufejme) velmi chytrých lidí, kteří by s důvěrou těch pod sebou vybrali poslance sami.
Dalším způsobem omezení vlivu demokracie je omezit volební právo na určité skupiny. To se již dnes děje, protože nemůžou volit děti nebo osoby s omezenou svéprávností. Když nemůžou volit tyto skupiny, proč nezakázat účast ostatním? Lidem, kteří ze zvyku volí jednu politickou stranu, i když za tu dobu již úplně změnila svůj program, lidem, kteří volí pokaždé podle manžela/manželky, umírajícím seniorům, kteří už na kvalitní vládě nemají osobní zájem (i když jim může jít o jejich děti, otázka je, zda by v demokracii měl volit člověk „za někoho jiného“).
Řešením tohoto problému by mohlo být zvýšení odpovědnosti politiků a voličů. Pokud koncem mandátu či vhozením lístku do urny neskončí zainteresovanost v politice, budou lidé jednat s více dlouhodobým záměrem. Řešení by mohl představovat blockchain. Bylo by vydáno jedenáct milionů tokenů a další při narození každého člověka a každý by vlastnil jeden. Na jejich adresy by se každý rok připsal určitý počet jednotek další měny ve výši 1/počet obyvatel z určité části HDP. Pokud HDP poroste, porostou příjmy obyvatel. Lidé by tak měli přímou motivaci svojí volbou zvyšovat dlouhodobý prospěch společnosti. Hodnota této další měny by byla bankami průběžně přímo převoditelná na peníze. Systém by byl anonymní, všeobecný a utajení soukromých klíčů by bylo zodpovědností každého člověka, manželé by je mohli sdílet atd. Taková tokenizace veřejnosti by se dala využít i pro nepodmíněný příjem (který by jako podíl HDP mohl být definovaný) či volby samotné.
Pro politiky by mohl fungovat podobný systém, například každý poslanec by měl obdobně svůj poslanecký token atd.
Efekt by se dal zvýšit tak, že by politici a voliči získávali více či peněz podle toho, jak se osobně podíleli na rozhodnutí, které vedlo k vysokému či nízkému HDP. Doslova by se mohly odměny rozdělit mezi občany podle podílu jejich přispění k výši HDP. S jeho určením by mohl pomoci nějaký uměle inteligentní systém. Bylo by třeba možné, aby autor nápadu na úsporu miliard korun získal podíl na těchto miliardách a o hodně víc než člověk, který ani nešel k volbám. Tak by se i zvýšila účast ve volbách, byť by lehce klesla jejich anonymita (vědělo by se, že neznámý člověk hlasoval minule pro ANO a teď pro TOP 09). Daly by se tak sledovat změny preferencí v čase, což dnes jde jenom v průzkumech.
Otázkou je, nakolik je peněžní prospěch ukazatelem správné vlády (místo třeba důstojného života seniorů). To by se dalo upravit penalizací a zvýhodněním externalit, o což se už teď stát v nějaké míře snaží, až by se jakýkoliv prospěch či neprospěch převedly na peníze. Stejně by taková úprava nebyla dokonalá z důvodu subjektivně rozdílných představ o spravedlivém rozhodování.
Odpovědnost za dopady by mohla mít i jiné podoby, třeba v podobě sankcí a vězení za špatné rozhodnutí nebo v mém případě úplné vyloučení z nároku na podíl na HDP, pokud by třeba soud rozhodl, že extremističtí voliči napomohli něčemu například mezinárodními orgány považovanému za špatné. Osobní účast na následcích extrémní politiky by mohla vést k menší moci extremistických stran.
Možná i známý odhad dopadů případné realizace politických slibů by voličům napověděl, které politiky je dobré podpořit. Možná, že zákaz Islámu by byl zrušený Ústavním soudem a možná že zvýšení platů hasičů by důchodcům dlouhodobě pomohlo více než zvýšení důchodů. O tyto predikce by se mohl starat nějaký uměle inteligentní systém vycvičený na všech dostupných statistikách ekonomiky a politických rozhodnutí.
Tento systém by mohli využívat i politici k lepšímu vládnutí. Pravděpodobně by k němu však měli mít omezený přístup, aby záměrně na mnoho pokusů negenerovali množství slibů s cílem najít ten s nejpříznivější predikcí pro voliče, byť by ji systém předpovídal chybně.
Alternativně by dopady mohla určovat lidská inteligence, třeba ve formě hlasování expertů či bookmakerů vypisujících kurzy na dlouhodobé dopady politických rozhodnutí slibovaných ve volbách. Smysl by mohla mít i nová legislativa, například uvádění cen opatření (zvýšíme důvody o x Kč a bude to stát X Kč), případně pravděpodobnost prosazení opatření (slibujeme vystoupení z EU, ale nejspíš se to nepodaří ani když vyhrajeme volby). Takové zákonně povinné dodatky můžeme vidět třeba v reklamách na cigarety.
Další nápady souvisejí s výběrem voličů, ale už by více měnily volební systém.
Podle někoho by mohlo by správné, kdyby voliči volili diferencovanou silou (různým počtem hlasů). Rozlišovat by se mohli podle výše majetku (pokud na Petra Kellnera budou mít legislativní změny větší dopad než na průměrného Čecha, mohl by mít větší možnost je ovlivnit (otázkou je, do jaké míry tak už činí prostřednictvím různých forem lobbingu)), případně podle zbývající doby života (mladí lidé by mohli mít několikrát více hlasů než senioři).
Bylo by též možné, aby příslušníci menšin (postižení, Romové, homosexuálové, muslimové) měli v potenciálně diskriminujících otázkách větší váhu hlasu, má-li naše demokracie chránit menšiny.
Další modifikací by byla povinnost kromě výběru kandidáta u voleb určit i důvod pro jeho volbu. Mohly by se tak eliminovat bezdůvodné volby či povrchní důvody k volbě. Voličů by bylo méně a byli by vybráni tak, aby dobře reprezentovali společnost. Byli by vyzváni, aby zvolili oblíbenou stranu a k tomu do tisíce slov popsali, proč volí právě tuto stranu. Kvůli validitě odpovědí by nejspíš museli volbu vysvětlovat (a tedy i být vybráni k volbě) nečekaně. Následně by soudci-odborníci na logickou a věcnou správnost vyřadili nedostatečně vysvětlené hlasy. S posuzováním v případě většího množství textů by opět pomohla umělá inteligence.
Dále by mohla pomoci i jiná kritéria pro kandidaturu politiků (mimo současných, jako je věk, české občanství či svéprávnost), jako například vzdělání, manažerská historie či jiné prokázání schopností. Eliminovat „zlatokopy“ nebo narcisty by pomohlo omezení ostatních odměn než je dobrý pocit ze služby veřejnosti. Mohlo by to být snížení platů, omezení možnosti zneužití střetu zájmů nebo snížení popularity politiků.
Možná, že dnešní politici vůbec nejsou ideálními kandidáty. Mohlo by se angažování špičkových filozofů, manažerů, vyjednavačů, komunikátorů, inženýrů a vědců z prestižních univerzit či úspěšných firem typu Apple, Microsoft, Google či inteligentních podnikatelů a filantropických miliardářů ukázat jako produktivnější? Co když jsou tito lidé ve všech ohledech lepší než naši politici?
Cílem by bylo, aby se do politiky dostávali lidé, kteří kromě toho, že umí vypadat dobře, jsou skutečně dobří. A v nejlepším případě i lidé, kteří neumí vypadat dobře, ale dobří jsou. Často jsou tyto dvě množiny lidí oddělené (a lidé si to neuvědomují). To by mohlo vést ke zvýšení prestiže politiků obecně a většímu zájmu o politickou kariéru mezi schopnými občany.
Z cizích nápadů mě zaujal systém demokracie 21 Karla Janečka, který upravuje dnešní jednoduchý volební systém tak, aby měl výsledky přijatelné pro více lidí, především díky více hlasům a zápornému hlasu.
Závěrem bych uvedl, že demokracie, tak lákavá v dobách totality a tak proklínaná v dobách svého uplatňování, není jediný daný systém, ale je proměnná a že záleží doslova na nás, jakou si ji uděláme. Není důvod, abychom nevýhody (ale ani výhody) demokracie viděli jako neměnné, dané, samozřejmé. Zrovna tak ale není důvod, aby se v mnohatisícileté historii forem vlády demokracie stala tou konečnou a nejlepší formou, ani abychom si mysleli, že se jí stane, nebo o to usilovali. Je pravděpodobné, že časem se objeví příležitost k lepšímu vedení společnosti (jež může i nemusí vycházet z demokracie), kterou bychom měli podpořit a naši demokracii zavrhnout.
Začneme úvodem, který je zamyšlením nad současností pojmů pravice a levice a rozdělováním politických stran obecně. Následně si vysvětlíme neefektivitu demokracie a navážeme pár nápady, jak by se hlavní problémy daly napravit.
Pojmy levice a pravice, i když je média ze zvyku často používají, v poslední době do značné míry ztratily smysl. Domnívám se, že dnešní volby už nejsou soubojem společenských tříd či několika základních představ o činnosti státu, jako to mu bylo v počátcích demokracie. Ne, že by společnost nebyla rozdělená. Dělí ji však nové, moderní fenomény.
Dnešní strany se většinou jako pravicové či levicové ani příliš nenazývají (nebo ne často), ani lidé často neví, zda je jejich oblíbená strana levicová, nebo pravicová (zejména modernější strany jako ANO nebo Piráti, které nemají pravolevou tradici ze starých časů). Dokonce si myslím, že ani programy stran velkou roli nehrají (skoro nikdo je nečte a po volbách podle nich politici stejně nejednají).
Soudě podle mé zkušenosti, v posledních rocích lidé rozdělují strany a politiky podle postoje k imigrantům, Islámu, terorismu, Evropské unii či homosexuálům. Všimněte si, že jde oproti ekonomickým otázkám někdy o celkem bezvýznamné postoje, i když pro veřejnost důležité. Také je pro rozdělení důležitý postoj ke státům (Čína, Rusko, USA) nebo k politickým stranám a koaliční partneři (komunisté, SPD, ANO). Lidé i volí/nevolí podle hlavních tváří stran (Babiš, Okamura, Kalousek). Často ale nic než povrchní dělení stran voličům nezbývá. V neposlední řadě je důležitá subjektivní důvěra, že to s námi politik „myslí dobře“ nebo „nejde mu jenom o peníze“. Je to logické, protože důležitější než detaily programu je, zda politik podle programu opravdu bude postupovat. Bohužel důvěra bude vždy subjektivní, a tak rozhoduje vzhled politiků, úsměv na plakátu, hlas politika. Naopak často možná překvapivě nerozhoduje historie pravdivosti výroků dotyčného.
Asi je škoda, že kromě přístupu voličů se změnil i přístup politiků, kterým dělá dobře popularita či vysoké platy, a tak místo jejich politického přesvědčení a obecného dobra (a jejich programů) jim jde především o další zvolení. Proto též sami rezignují na pravolevou orientaci a často místo dlouhodobé orientace říkají hesla, jež osloví co nejvíce lidí.
Politici tedy místo své stálé orientace často preferují hesla, která osloví hodně lidí. Bohužel se tento přístup projevuje rostoucím zadlužením a nekoncepčním vedením státu. Nemůžeme se politikům divit, neboť je od nich rozumné pro zvolení přizpůsobit svoji komunikaci a pro veřejnost je to dobré, pokud budou ti politici jen o trochu lepší než konkurenční politici. Divit se nemůžeme ani voličům. Pokud volí podle hesla na plakátu a ne podle kamaráda, byť bez zvážení ekonomických dopadů, jedná se již o určitý duševní výkon a většího výkonu už jednoduchý volič nemusí být schopný. A kdyby nevládli i hloupí lidé a politici, kteří se je snaží zaujmout, nebyla by to pravá demokracie. A tak důchodci volí ty, kteří slibují vyšší důchody, zaměstnanci ty, kteří slibují nižší daně, učitelé ty, kteří chtějí zvýšit platy učitelů. Tedy v nejspíš menšinovém případě, kdy nevolí podle stálých postojů, o kterých jsme mluvili minule. I když je sledování zájmů své skupiny esencí demokracie, nakonec může vést (a většinou vede) ke zhoršení situace celého státu, třeba prostřednictvím zvýšení státního dluhu či ekonomicky neefektivního rozdělení prostředků. Pokud se většina voličů vysloví pro podporu učitelů, jak je pravděpodobné, že právě podpora této skupiny (a ne třeba podpora pornoherců) povede k největšímu dlouhodobému blahu naší země?
Jednotlivec si zřejmě neuvědomuje potřebu sledovat zájem celku, tedy celé společnosti, byť je i jeho dlouhodobým zájmem. To je problém současné demokracie.
Co s tím?
Ukázali jsme si, že demokracie není příliš efektivní v dlouhodobém sledování zájmu velké skupiny, a proto nemůže sledovat ani dlouhodobé zájmy jejích členů, tedy občanů. Stát, který nenaplňuje potřeby obyvatel, je samozřejmě docela problematický. Jak by se tedy tato forma vlády dala zlepšit? Napadá mě hned několik možností, jsi by se toho i s využitím technologií, které dříve nebyly dostupné, dalo dosáhnout.Zaprvé by se dnešní podoba demokracie dala omezit, což sice neřeší problém demokracie, ale omezuje její negativní dopad. Dá se to udělat například přidáním zastupitelských úrovní. Zdá se, že zastupitelská demokracie produkuje chytřejší a rychleji se rozhodující politiky, než jací by byli, kdyby, kdyby se ke každé otázce vyjadřovali všichni voliči. Co tedy třeba zvýšit počet poslanců na tisíc a nechat je po volbách dále zvolit sto nejchytřejších ze svých řad? Možná by se jejich průměrná inteligence opět zvýšila. Zřejmě by se nesměli znát pro vyloučení spolupráce, která by efekt vysokého počtu snížila. V extrémním případě by volební systém vypadal jako pyramida, na jejímž vrcholu by bylo několik (doufejme) velmi chytrých lidí, kteří by s důvěrou těch pod sebou vybrali poslance sami.
Dalším způsobem omezení vlivu demokracie je omezit volební právo na určité skupiny. To se již dnes děje, protože nemůžou volit děti nebo osoby s omezenou svéprávností. Když nemůžou volit tyto skupiny, proč nezakázat účast ostatním? Lidem, kteří ze zvyku volí jednu politickou stranu, i když za tu dobu již úplně změnila svůj program, lidem, kteří volí pokaždé podle manžela/manželky, umírajícím seniorům, kteří už na kvalitní vládě nemají osobní zájem (i když jim může jít o jejich děti, otázka je, zda by v demokracii měl volit člověk „za někoho jiného“).
Předdemokracie, aneb je správné volit za jiné?
I když myslet na druhé je obecně považováno za pozitivní jev, v demokracii je nejspíš více efektivní, když se každý stará o své zájmy.
Výjimkou jsou občané, kteří volit nemůžou. O jejich zájmy se musí starat ostatní. To svým způsobem křiví demokracii (například rodiče svůj hlas dělí mezi sebe a své děti, bezdětní občané volí jen podle sebe).
Ukázali jsme si, že demokracie je nejspíš inherentně neefektivní forma vlády. I tak ale bude pravděpodobně více efektivní, když každý bude sledovat vlastní zájmy, jelikož tak budou zájmy všech ve výsledné politice zastoupeny srovnatelně a ničí nebudou úplně opomenuty. Představme si například situaci, kdy všem záleží především na seniorech. Tuto situaci současná politika vlády lehce připomíná. Všichni bychom volili politiky, kteří slibují vyšší důchody, levnější léky, roušky zdarma pro seniory a podobně. Zbytek společnosti by si o stejnou částku, o kterou si senioři přilepšili, zase pohoršil. V extrému by to vypadalo tak, že senioři budou vlastnit všechno bohatství a mladí nebudou mít žádné peníze. Zájem o druhé by tedy vedl k neefektivnímu rozdělení zdrojů z důvodu nedostatečné reprezentace mladých lidí v politice.
Ideálně by se o spravedlivé zastoupení názorů ve vládě měly postarat samy demokratické systémy. Jakékoliv myšlení na ostatní na úrovni jednotlivce, domlouvání se, předpokládání a podobně tento systém narušuje. Můžeme jej nazvat termínem předdemokracie, tedy cokoliv, co předchází společnému demokratickému mechanismu.
Příkladem předdemokracie je zvedání rukou ve třídě na dotaz učitele. Pravděpodobně většina žáků sleduje první ruce a hlasuje podle nich (takže se může zdát, že si většina myslí něco, co si vůbec nemyslí, pokud se člověk s příslušným názorem přihlásil jako první), případně žáci mají představu o tom, jak je normální hlasovat a hlasují tak. Velkou motivací je nevypadat „divně“. Mimochodem, zajímavé by bylo zjistit, jak by se lišila úspěšnost studentů papírových testech a odpovídání na stejné otázky prostřednictvím zvedání rukou ve třídě.
Vzpomeňte si na známý experiment s konformitou, ve kterém účastníci měli posuzovat například délku úseček a když ostatní odpovídali jinak (špatně), účastníci se jim časem podřídili a odpovídali podle nich.
Podobně tomu je i v jiných situacích, kde se uplatňuje hlasování či ve volebních průzkumech.
Dalším příkladem předdemokracie je spojování poslanců do větších celků. Spojují se do stran, ty zase do koalic. I když tento systém jistě má své výhody, nepochybně omezuje reprezentační sílu 200 poslanců. Zejména to platí u stran, jejichž poslanci hlasují podle předsedy, ale do menší míry také u ostatních stran (například při hlasování uvnitř strany může rozhodnout polovina nebo i méně jejích členů; naopak výhodou je, pokud hlasují všichni členové velké strany a poslanci ve Sněmovně se řídí podle nich, jedná se o rozšíření demokracie, protože se zapojují dodateční lidé). Nakonec místo většiny 101 poslanců tak rozhodují jednotlivci. A to celé zastupuje většinu pěti milionů lidí. Navíc ti poslanci byli zvoleni opět konformními skupinami navzájem se ovlivňujících manželů (pokud například muži více přesvědčují ženy než naopak, dá se říct, že mají větší hlas ve volbách a současní politici jsou oblíbenci především u mužů), přátel, členů stejné tzv. sociální bubliny.
Je vidět, že kromě tajného a svědomitého hlasování nám do velké míry vládne i řada sociálních principů. Možná, že kdyby se každý občan rozhodoval svědomitě podle sebe, podoba politiky a jednotlivých politických rozhodnutí byla výrazně jiná.
Vzpomeňme si, že jsem dříve spekuloval, že s počtem zastupitelských úrovní by mohla růst schopnost vládnoucích politiků. Podíl demokracie a spravedlnost rozhodování ale s přibývajícími mechanismy a počtem úrovní zjevně klesá.
Připomeňme si na závěr, že demokracie nebyla vytvořena primárně za účelem promyšleně spravedlivého rozdělení zdrojů mezi členy společnosti, ale jako alternativa vlády šlechty.
Určitým omezením by bylo i vyloučení neinformovaných a hloupých (či nemyslících) voličů, o kterém si řekneme za chvíli. Prozatím uveďme nápad dát ve volební místnosti voliči test z aktuální politické, ekonomické, společenské (a tak dále) situace. Otázky by se generovaly z velké zásoby desítek tisíc (aby byly užitečné i když si je budou lidé sdílet) různě formulovaných, ale snadných otázek, s jejichž generací by mohla pomoci umělá inteligence a mohly by být do začátku voleb tajné, a pomohly by zajistit, že budou volit jen lidé s dostatečnými znalostmi.
Takto by se možná daly volby povolit i mladistvým, jelikož mají na kvalitní vládě obvykle velký zájem, aspoň těm době informovaným z nich.
Bohužel to neřeší problém odpovědného vládnutí a volení, které by vedlo k dlouhodobé prosperitě.
Bohužel to neřeší problém odpovědného vládnutí a volení, které by vedlo k dlouhodobé prosperitě.
Řešením tohoto problému by mohlo být zvýšení odpovědnosti politiků a voličů. Pokud koncem mandátu či vhozením lístku do urny neskončí zainteresovanost v politice, budou lidé jednat s více dlouhodobým záměrem. Řešení by mohl představovat blockchain. Bylo by vydáno jedenáct milionů tokenů a další při narození každého člověka a každý by vlastnil jeden. Na jejich adresy by se každý rok připsal určitý počet jednotek další měny ve výši 1/počet obyvatel z určité části HDP. Pokud HDP poroste, porostou příjmy obyvatel. Lidé by tak měli přímou motivaci svojí volbou zvyšovat dlouhodobý prospěch společnosti. Hodnota této další měny by byla bankami průběžně přímo převoditelná na peníze. Systém by byl anonymní, všeobecný a utajení soukromých klíčů by bylo zodpovědností každého člověka, manželé by je mohli sdílet atd. Taková tokenizace veřejnosti by se dala využít i pro nepodmíněný příjem (který by jako podíl HDP mohl být definovaný) či volby samotné.
Pro politiky by mohl fungovat podobný systém, například každý poslanec by měl obdobně svůj poslanecký token atd.
Efekt by se dal zvýšit tak, že by politici a voliči získávali více či peněz podle toho, jak se osobně podíleli na rozhodnutí, které vedlo k vysokému či nízkému HDP. Doslova by se mohly odměny rozdělit mezi občany podle podílu jejich přispění k výši HDP. S jeho určením by mohl pomoci nějaký uměle inteligentní systém. Bylo by třeba možné, aby autor nápadu na úsporu miliard korun získal podíl na těchto miliardách a o hodně víc než člověk, který ani nešel k volbám. Tak by se i zvýšila účast ve volbách, byť by lehce klesla jejich anonymita (vědělo by se, že neznámý člověk hlasoval minule pro ANO a teď pro TOP 09). Daly by se tak sledovat změny preferencí v čase, což dnes jde jenom v průzkumech.
Otázkou je, nakolik je peněžní prospěch ukazatelem správné vlády (místo třeba důstojného života seniorů). To by se dalo upravit penalizací a zvýhodněním externalit, o což se už teď stát v nějaké míře snaží, až by se jakýkoliv prospěch či neprospěch převedly na peníze. Stejně by taková úprava nebyla dokonalá z důvodu subjektivně rozdílných představ o spravedlivém rozhodování.
Odpovědnost za dopady by mohla mít i jiné podoby, třeba v podobě sankcí a vězení za špatné rozhodnutí nebo v mém případě úplné vyloučení z nároku na podíl na HDP, pokud by třeba soud rozhodl, že extremističtí voliči napomohli něčemu například mezinárodními orgány považovanému za špatné. Osobní účast na následcích extrémní politiky by mohla vést k menší moci extremistických stran.
Možná i známý odhad dopadů případné realizace politických slibů by voličům napověděl, které politiky je dobré podpořit. Možná, že zákaz Islámu by byl zrušený Ústavním soudem a možná že zvýšení platů hasičů by důchodcům dlouhodobě pomohlo více než zvýšení důchodů. O tyto predikce by se mohl starat nějaký uměle inteligentní systém vycvičený na všech dostupných statistikách ekonomiky a politických rozhodnutí.
Tento systém by mohli využívat i politici k lepšímu vládnutí. Pravděpodobně by k němu však měli mít omezený přístup, aby záměrně na mnoho pokusů negenerovali množství slibů s cílem najít ten s nejpříznivější predikcí pro voliče, byť by ji systém předpovídal chybně.
Alternativně by dopady mohla určovat lidská inteligence, třeba ve formě hlasování expertů či bookmakerů vypisujících kurzy na dlouhodobé dopady politických rozhodnutí slibovaných ve volbách. Smysl by mohla mít i nová legislativa, například uvádění cen opatření (zvýšíme důvody o x Kč a bude to stát X Kč), případně pravděpodobnost prosazení opatření (slibujeme vystoupení z EU, ale nejspíš se to nepodaří ani když vyhrajeme volby). Takové zákonně povinné dodatky můžeme vidět třeba v reklamách na cigarety.
Další nápady souvisejí s výběrem voličů, ale už by více měnily volební systém.
Podle někoho by mohlo by správné, kdyby voliči volili diferencovanou silou (různým počtem hlasů). Rozlišovat by se mohli podle výše majetku (pokud na Petra Kellnera budou mít legislativní změny větší dopad než na průměrného Čecha, mohl by mít větší možnost je ovlivnit (otázkou je, do jaké míry tak už činí prostřednictvím různých forem lobbingu)), případně podle zbývající doby života (mladí lidé by mohli mít několikrát více hlasů než senioři).
Bylo by též možné, aby příslušníci menšin (postižení, Romové, homosexuálové, muslimové) měli v potenciálně diskriminujících otázkách větší váhu hlasu, má-li naše demokracie chránit menšiny.
Další modifikací by byla povinnost kromě výběru kandidáta u voleb určit i důvod pro jeho volbu. Mohly by se tak eliminovat bezdůvodné volby či povrchní důvody k volbě. Voličů by bylo méně a byli by vybráni tak, aby dobře reprezentovali společnost. Byli by vyzváni, aby zvolili oblíbenou stranu a k tomu do tisíce slov popsali, proč volí právě tuto stranu. Kvůli validitě odpovědí by nejspíš museli volbu vysvětlovat (a tedy i být vybráni k volbě) nečekaně. Následně by soudci-odborníci na logickou a věcnou správnost vyřadili nedostatečně vysvětlené hlasy. S posuzováním v případě většího množství textů by opět pomohla umělá inteligence.
Dále by mohla pomoci i jiná kritéria pro kandidaturu politiků (mimo současných, jako je věk, české občanství či svéprávnost), jako například vzdělání, manažerská historie či jiné prokázání schopností. Eliminovat „zlatokopy“ nebo narcisty by pomohlo omezení ostatních odměn než je dobrý pocit ze služby veřejnosti. Mohlo by to být snížení platů, omezení možnosti zneužití střetu zájmů nebo snížení popularity politiků.
Možná, že dnešní politici vůbec nejsou ideálními kandidáty. Mohlo by se angažování špičkových filozofů, manažerů, vyjednavačů, komunikátorů, inženýrů a vědců z prestižních univerzit či úspěšných firem typu Apple, Microsoft, Google či inteligentních podnikatelů a filantropických miliardářů ukázat jako produktivnější? Co když jsou tito lidé ve všech ohledech lepší než naši politici?
Cílem by bylo, aby se do politiky dostávali lidé, kteří kromě toho, že umí vypadat dobře, jsou skutečně dobří. A v nejlepším případě i lidé, kteří neumí vypadat dobře, ale dobří jsou. Často jsou tyto dvě množiny lidí oddělené (a lidé si to neuvědomují). To by mohlo vést ke zvýšení prestiže politiků obecně a většímu zájmu o politickou kariéru mezi schopnými občany.
Z cizích nápadů mě zaujal systém demokracie 21 Karla Janečka, který upravuje dnešní jednoduchý volební systém tak, aby měl výsledky přijatelné pro více lidí, především díky více hlasům a zápornému hlasu.
Dále bych viděl budoucnost v systému Swarm AI od společnosti Unanimous AI který posouváním puku po hrací ploše více hráči umožňuje dosáhnout nejlepšího společného rozhodnutí (tedy hrany hrací plochy). Nezapomeňme, že volby nemusí znamenat jen vhazování lístku do urny nebo odesílání online formuláře. Díky moderním technologiím můžou mít úplně jinou podobu, grafickou, v reálném čase, podpořenou umělou inteligencí a podobně.
Jistě by se našly i další zajímavé, moc jsem se o ně nezajímal.
Raději se nebudu zabrušovat více do věci stran, koalic či volebních systémů, abych se pak z toho musel vybrušovat, protože se v těchto věcech dost neorientuji. To neznamená, že by se zde podle mě příležitosti k vylepšení nenašly.
Také chci upozornit, že jsem zde uvedl nápady, které jsou nejspíš blbosti (možná všechny). Chtěl bych požádat čtenáře, aby je nepovažoval za nic jiného než nápady. Nejsou to moje přání ani zákeřný plán na zničení jakž takž fungující demokracie.
Dnes máme díky moderním technologiím a časem nápadům posbíraným v průběhu dlouhého trvání demokracie o dost větší možnosti než v jejích počátcích, proto by byla škoda jich nevyužít a neprozkoumat jejich možný vliv. Je pravděpodobné, že by byl nezanedbatelný a možná by byl i docela velký. Jak by vlastně vypadala demokracie, kdyby byla celá vynalezena dnes?
U všech nápadů, jak demokracii vylepšit, je třeba počítat s odporem současných politiků, jenž vyústí v odmítnutí návrhu, pokud by vedl k eliminaci příslušných politiků z politiky. Ideální nápad nejenže povede k ekonomické prosperitě, ale také přesvědčí současné politiky, aby jej přijali. Pokud jsou dnešní politici špatní a systém bude namířený proti špatným politikům, bude jeho přijetí komplikované. Zde bych zmínil odměňování politiků podle jejich přínosu pro veřejné blaho. Pokud odstraněním sebe samých uskuteční skvělé rozhodnutí a zvýší budoucí prospěch české společnosti, mohla by je vysoká odměna v podobě velkého podílu na vyšším HDP přesvědčit tak učinit.
Z mých návrhů by snadnou cestu k přijetí mohly mít i ty vybírající k volbě pouze chytré voliče, neboť většina lidí se za chytré nejspíš považuje. Dá se proto předpokládat, že by se změnou souhlasili.
Jistě by se našly i další zajímavé, moc jsem se o ně nezajímal.
Raději se nebudu zabrušovat více do věci stran, koalic či volebních systémů, abych se pak z toho musel vybrušovat, protože se v těchto věcech dost neorientuji. To neznamená, že by se zde podle mě příležitosti k vylepšení nenašly.
Také chci upozornit, že jsem zde uvedl nápady, které jsou nejspíš blbosti (možná všechny). Chtěl bych požádat čtenáře, aby je nepovažoval za nic jiného než nápady. Nejsou to moje přání ani zákeřný plán na zničení jakž takž fungující demokracie.
Dnes máme díky moderním technologiím a časem nápadům posbíraným v průběhu dlouhého trvání demokracie o dost větší možnosti než v jejích počátcích, proto by byla škoda jich nevyužít a neprozkoumat jejich možný vliv. Je pravděpodobné, že by byl nezanedbatelný a možná by byl i docela velký. Jak by vlastně vypadala demokracie, kdyby byla celá vynalezena dnes?
U všech nápadů, jak demokracii vylepšit, je třeba počítat s odporem současných politiků, jenž vyústí v odmítnutí návrhu, pokud by vedl k eliminaci příslušných politiků z politiky. Ideální nápad nejenže povede k ekonomické prosperitě, ale také přesvědčí současné politiky, aby jej přijali. Pokud jsou dnešní politici špatní a systém bude namířený proti špatným politikům, bude jeho přijetí komplikované. Zde bych zmínil odměňování politiků podle jejich přínosu pro veřejné blaho. Pokud odstraněním sebe samých uskuteční skvělé rozhodnutí a zvýší budoucí prospěch české společnosti, mohla by je vysoká odměna v podobě velkého podílu na vyšším HDP přesvědčit tak učinit.
Z mých návrhů by snadnou cestu k přijetí mohly mít i ty vybírající k volbě pouze chytré voliče, neboť většina lidí se za chytré nejspíš považuje. Dá se proto předpokládat, že by se změnou souhlasili.
Další možností je samozřejmě nějaká forma převratu, která by příslušnou změnu pomohla prosadit.
Závěrem bych uvedl, že demokracie, tak lákavá v dobách totality a tak proklínaná v dobách svého uplatňování, není jediný daný systém, ale je proměnná a že záleží doslova na nás, jakou si ji uděláme. Není důvod, abychom nevýhody (ale ani výhody) demokracie viděli jako neměnné, dané, samozřejmé. Zrovna tak ale není důvod, aby se v mnohatisícileté historii forem vlády demokracie stala tou konečnou a nejlepší formou, ani abychom si mysleli, že se jí stane, nebo o to usilovali. Je pravděpodobné, že časem se objeví příležitost k lepšímu vedení společnosti (jež může i nemusí vycházet z demokracie), kterou bychom měli podpořit a naši demokracii zavrhnout.
Komentáře
Okomentovat